Zároveň s uznáním však přicházejí i zvídavé otázky: „O čem píšeš teď? Dočkáme se pokračování?“ Krčím rameny a s úsměvem odpovídám: „ O ničem. Porodní bolesti Brášků byly natolik svízelné, že mě prozatím k opakování celého martýria nic nenutí. A to ani honorář   .“

  Ty tam jsou doby, kdy knížky byly nedostatkovým zbožím, na které čtenáři stáli dlouhé fronty. Dnes může vydat knížku kdokoli (díkybohu to nezáleží na schvalovacích komisích rudých odborníků přes kulturu). Počet nakladatelství se znásobil x krát a knížek prý denně vychází zhruba padesát .

  Jenže – už pár let vím, že psaní je pro mě jediným způsobem „jakžtakž“ se srozumitelně vyjádřit (cestou do pekel i do ráje) a především spolehlivou psychoterapií…

 A protože mám nezištného mailového kamaráda, kterého občas počastuji nějakou příhodou ze života, zrodil se v jeho hlavě nápad rozšířit stránky o další sekci, kde bych mohla své necenzurované a redakčně neupravené zážitky publikovat.
  Ze života předškoláka skončilo 16. kapitolou – Ze života dospěláka může být s vaší pomocí nekonečným seriálem a místem, kde se budeme moci potkávat…