Návraty do dětství
"Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič..." Potvrzuji. Ještě nedávno jsem cupitala do školy s taškou na zádech - těsně kolem hřbitovního plotu - to z obav, že na mě z protější zahrady vybafne dědek Sajtlů. Bavilo ho strašit děti, že je zavře do chlívku ke koze. Vidím to jako včera - a najednou - je ze mě pamětník! Nic s tím nenadělám, jen ta paměť už není zrovna v kondici. Přesto jsem se pokusila některé své vzpomínky hodit na papír. Bohužel, téměř hotovou první verzi jsem na počítači jedním špatným klikem smazala. Jak mi bylo? Nejdřív jsem ten zázrak techniky chtěla rozmlátit, ale pak mi došlo, že Komenskému muselo být po shoření rozsáhlých rukopisů tisíckrát hůř. A tak jsem se zhluboka nadechla a pustila se po týdnu do psaní znova... Třeba i vám pomohou mé vzpomínky otevřít vrátka do dětství. Vždyť dětství je poklad, který v sobě neseme celý život - tedy pokud je to dětství šťastné. A já ho opravdu měla. Narodila jsem se u Homolků - v domě svých prarodičů - a do stejného domu se celý život ráda vracím. Jen z oken už nejsou vidět malebné kopečky a věže chvaletického a zdechovického kostela. Zmizely cesty k nim, pole a louky, vyrostla elektrárna a betonová zeď u trati. Zmizela i cestička podél trati, od přejezdu u Šveců až na řečanské nádraží, po které každou chvíli někdo odcházel či se vracel domů. Vesnice nám dětem skýtala rozmanité příležitosti ke společným hrám a rozvoji tělesné zdatnosti. Vždyť zdolat skokem roznožmo dlouhou řadu silničních patníků, udělat výmyk na zábradlí u Haizelů, přejít desítky metrů po kolejnici na vlečce, uběhnout stovku po pražcích, sjet ve stoje klouzačku na kopečku u Vránů, nebo vylézt do korun stromů v třešňovce - to už chce notnou dávku síly a mrštnosti, kterou dnešní dítě u televize a počítače těžko získá. A v zimních měsících jsme chodily cvičit do Sokola - v hospodském sále nás proháněla paní Prášilová a kovářka. Až o pár let později jsem se dozvěděla, že měla také občanské jméno - Marie Turnovská. Snad proto, že sami děti neměli, s námi měli obrovskou trpělivost. Pozorovat kováře při práci jsme dokázaly dlouhé hodiny - obdivovaly jsme sílu a fortel, čichaly vůni výhně a záviděly špinavé ruce i oblečení, za které ho nikdo nekáral. Zdatnost a vojenskou disciplínu na nás požadoval i velitel hasičů Bohuslav Šíf. Když jsme konečně dostaly odznak a šedivou lodičku na hlavu, byly jsme štěstím v sedmém nebi. Spanilé jízdy historickým autem na závody mladých hasičů patřily k nezapomenutelným zážitkům. Radost z medailí bývala obrovská! Místní hasiči pořádali i vyhlášené plesy, na kterých se vždycky zpívalo „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pivovárek shořet nechali...“. Trnaváci si bohužel nechali zbořit hospodu u Zitů, která měla stejný genius loci, jako hospody z povídek Bohumila Hrabala. Život na vesnici znamenal pro každé dítě automaticky řadu pracovních povinností - nanosit uhlí, naštípat třísky, zalít a okopat zahradu (těch konví, co jsme musely napumpovat u studně), dojít i v mrazu ke studni pro pitnou vodu na vaření a na mytí, v sobotu vyčistit celé rodině boty... A když se šlo na pole sázet či vybírat brambory, měli jsme s bráchou své malé košíky. Nejhezčí a voňavou prací bylo sušení sena - spolu se skřivánkem se nad loukou nesl vícehlasý zpěv lidových písní - tenkrát si při práci ještě lidi zpívali. Rodiče v nás tak přirozeně pěstovali pracovní návyky, které dnes většině mladých a nezaměstnaných chybí. I autorita vesnického učitele byla absolutní - dostat rákoskou, od pana řídícího Jana Kuchaře, bylo výjimečné, ale po zásluze. Doma si nikdy nikdo nestěžoval - riskoval by totiž repete. Tenkrát nás vychovávali a kárali za prohřešky i sousedé. Jednou jsem si nevšimla paní Jelínkové na zahradě - hlasitě mě pozdravila a pak už jsem ji nikdy nepřehlédla a zdravila zdaleka. Škola a vesnice žily spolu - na školní poznávací výlety po celé zemi se jezdili poučit i rodiče. Autobusem při návratu vždycky burácelo „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu...“. Možná městského člověka napadne, že vesnické dítě nemá přístup ke kultuře. Možnosti jsme měly určitě mnohem menší, ale právě proto možná intenzivnější. Třeba mé první setkání se skutečnou knihovnou na faře, kde jsem se houpala v thonetovém křesle pana faráře a snila o všech tajemstvích, která ty obrovské hřbety knih ukrývaly, možná způsobilo, že jsem se naučila číst rok před školou. A pak už bylo samozřejmé, že jsem pravidelně chodila do místní knihovny a stala se pilnou čtenářkou. Je skvělé, že knihovna stále funguje a Jarmila Žíčařová byla a je její neodmyslitelnou součástí - klobouk dolů! Malířské umění jsem začala poznávat nejprve v ilustracích dětských knih, později na hradech a zámcích, které jsme na školních výletech navštěvovaly. A v nedalekém domě Fořtových jsem obdivovala obrovské olejomalby - portréty Heleny a Pavly se signaturou významného trnáveckého rodáka, akademického malíře Bohuslava Bláhy. Letos jsem obrazy po letech viděla znovu - nechápu to, ale stejně jako kopec u Vránů se podivuhodně zmenšily. Z toho plyne poučení pro rodiče malých dětí: pro děti je všechno ohromné - i očekávání, i radost, zklamání, nepochopení, osamělost, stesk a strach. Největší obdiv jsem ale chovala ke každému, kdo uměl hrát na hudební nástroj. Jak já záviděla všem, kteří měli doma klavír! S otevřenou pusou jsem pozorovala v kostele varhaníka pana Prášila - jeho velké upracované ruce, žluté od nikotinu, zahrály každou píseň. Dodnes mi je tajemstvím, kde a kdo ho učil znát noty a hrát na varhany. O mé hudební vzdělání se nějaký čas pokoušel pan učitel František Jelínek, který bydlel v domě dnešního obecního úřadu. Asi neměl dostatek pedagogického talentu, protože na housle umím hrát stejně jako Hurvínek. Pokaždé, když někdo ve vesnici a okolí zemřel, chodila jsem s maminkou na zkoušky zpěváků k Hladíkům. Strašně jsem toužila fouknout si do stříbrné ladičky, jejíž sametové tóny mě fascinovaly. A když z futrálu sbormistr vytáhl obřadně housle a zahrál dvojhlasně píseň „Blíž tobě Bože můj“, běhal mi mráz po zádech. Jak já tenkrát milovala pohřby! To mysteriózní divadlo ozvláštněné kostelními zvony, dechovou kapelou, tklivým zpěvem a společnou modlitbou, kde každý účastník měl svou roli a celá vesnice se ponořila do černého. Dnes jsme rození i umírání přesunuli mimo domov, smuteční obřad se musí stihnout za půl hodiny a děti na pohřby nechodí. Ve snaze neubližovat, jim ubližujeme mnohem víc... Opravdu pociťuji vděčnost osudu, že jsem se narodila do rodiny, kde Desatero bylo základním vodítkem chování i výchovy. Že jsem se narodila v době, kdy ještě lidé ctili zlaté pravidlo: "Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim." Naši předkové nepotřebovali občanský zákoník, ani městskou policii. Dobré sousedské vztahy si pěstovali jako vzácnou květinku, protože bez vzájemné sousedské pomoci to na vesnici prostě nešlo. Pak přišla změna. Komunisti vyhnali lidi z kostelů a žádný jiný duchovní rozměr lidského bytí jim nenabídli. Ukradli a zdevastovali majetek schopným a pracovitým - tahle ulice by mohla vyprávět. Naučili lidi lhát, krást, podvádět a závidět - nesmrtelná teta se zabydlela v mnoha srdcích. A dnes? Skromnost, zdvořilost a pokora zřejmě emigrovaly. Máme všechno, o čem se našim předkům v padesátých letech ani nesnilo. Nedělní cestu do kostela jsme vyměnili za návštěvu obchoďáků, auto má každá rodina nejméně jedno, popelnice jsou plné vyhozeného jídla, kde kdo běhá s náhradními díly v těle, u zubaře nás ošetří bez bolesti, záchranka přiletí vrtulníkem, nadávat můžeme beztrestně - a stále jsme nespokojení. Na Ukrajině by s námi určitě rádi měnili... Obrátím list, protože chci vzpomenout na další osobnosti Trnávky. Bezesporu k nim patří majestátní postava pana faráře Gustava Adolfa Molnára. Na jeho nekonečná kázání vzpomínal i kladrubský rodák profesor Zdeněk Matějček. Možná si právě říkáte, že mu v délce projevu zdatně konkuruji. Ale třeba nevíte, že to byl také básník a textař, a že obohatil evangelický zpěvník o mnoho krásných písní. Významnou osobností byl také profesor Jaroslav Skokan - autor "Dějin Trnávky, Řečan nad Labem a Labětína" a autor "Dějin dolování železné rudy na Chvaleticku". Aktivně se podílel na veřejném životě a dlouhá léta zastával funkci obecního kronikáře. A mnoho zajímavých fotografií do kroniky dodal i dvorní fotograf Ladislav Raichman. Jedinečnou pokračovatelkou profesora Skokana byla řadu let vždy usměvavá Líba Tichá – taky vzpomínáte? Slečnu Olgu Skokanovou znali žáci a studenti v širokém okolí. Své znalosti z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny se s nekonečnou trpělivostí snažila předat všem zájemcům. V mém případě to byla snaha marná. V šedesátých letech rozjela lidový kurz ruštiny, do kterého se přihlásily dokonce i naše matky - v naivní představě, že nám se světovým jazykem budou později pomáhat. A rozhodně nemůžu nevzpomenout Václava Svobodu. Nebyl to pokrevní strejda - oslovení strejdo a teto patřilo všem sousedům a přátelům našich rodičů a prarodičů. Tak strejda Véna byl někdo, jako František Křižík. Elektriku v domě opravoval snad každému. Měl první telefon, televizi, elektrický zvonek a dálkové otevírání branky. Uměl vyrobit elektrickou pračku v dobách, kdy naše matky praly ještě na valše, a opravil všechno, z čeho visela elektrická šňůra. Měl první fotoaparát i kameru, a hlavně dobré srdce a věčný úsměv na tváři. Byl jedním z prvních majitelů auta a často nahrazoval sanitku. Ochotně odvážel trnávecké rodičky do porodnice - i mě vezl dvakrát. Dosud jsem mluvila o osobnostech mého dětství. Ráda bych zmínila i současné osobnosti, které mají své kořeny v Trnávce a na které bychom mohli být snad taky hrdí - jen se bojím, že já o všech nevím. Znám profesora pražské vysoké školy, znám bývalého ředitele gymnázia, znám prvoligového plochodrážního jezdce a mistryni republiky v triatlonu. A přestože v Čechách je spisovatelem každý, kdo napsal třeba jen kuchařku, může se i Trnávka chlubit hned třemi spisovatelkami. Tituly jejich knížek nemají sice takovou publicitu jako bestseller "Největší Čech", ale zase se za svá díla nemusí stydět. A jak se všichni jmenují? Tak to už je úkol pro domácí AZ kvíz. Ale opravdovou hrdost pociťuji nad skutečností, že se v tak malé vesnici našlo hned několik rodin, které otevřely svou náruč a své srdce opuštěným dětem. Nezištná láska a péče je největší dar, který člověk člověku může dát. A na koho budeme hrdí v budoucnu? Necháme se překvapit - možná na budoucího houslistu, zpěvačku, anebo na zručného a poctivého řemeslníka... Na závěr vám prozradím vyčtené tajemství – cože nás to vlastně pořád táhne domů? Je to paměť vody! Paměť pramenité vody v nás, kterou jsme v dětství pili právě tady. Světoběžnictví mladých má asi příčinu v mrtvé vodě z kohoutků. Nejkomičtější na budoucnosti je fakt, že i tuto dobu budou jednou nazývat staré zlaté časy. A jaká bude naše Trnávka? To záleží především na vás všech, kteří zde žijete. Snad tato obnovená setkávání budou dalšími krůčky k větší pospolitosti. Držím nám palce i pěsti!
Jaroslava Paštiková Sraz rodáků - 10.5.2014, foto(reportáž) zde zpět
|