Pětkrát už Anička spala doma bez maminky. Je čím dál smutnější. Dneska má být ve školce divadlo „Nudle s mákem“ a na to se obvykle moc a moc těší, ale když nemůže odpoledne mamince všechno vypravovat, tak je radost mnohem menší. „Tak se měj Andulko pěkně, hezky se po obědě vyspi a pak musíme doma pořádně uklidit, třeba už zítra pustí maminku a Honzíka z nemocnice domů,“ loučil se tatínek s Aničkou v šatně. Ještě jí zapnul do vlásků červené sponky, narovnal bílý límeček na modrých sametových šatičkách, které si ráno sama vybrala, aby měla do divadla něco pěkného na sebe, přidal pusu na čelo a pak zaťukal na dveře s obrázkem draka. „Dále!“ ozvalo se ze třídy a Anička poznala, že dnes má ranní službu paní učitelka Slávka. „Dobrý den!“ pozdravila tiše Anička a pomalu se loudala k paní učitelce. „Dobrý den, Aničko, tobě to ale dneska sluší! A jakpak ses vyspala?“ zeptala se paní učitelka a pohladila ji po hlavě. „Dobře,“ zašeptala. „To ráda slyším. A už víš, s čím by sis dnes chtěla hrát?“ ptala se s úsměvem paní učitelka. „S ničím.“
A když si všichni odříkali celé „dračí“ říkadlo a navzájem se pohladili, ulevilo se i Aničce. Tohle ona taky nemá ráda. Třeba když jí holky na pískovišti u domu řeknou: „S tebou neka.“ Škoda, že tam není paní učitelka. Ta by jim to pěkně vysvětlila! Odpoledne šla Anička ze školky domů první. Přišel pro ni tatínek, pozdravil, ale vůbec se neusmál. Takhle ho Anička ještě neznala. Tiše řekla: „Na shledanou,“vklouzla do šatny a začala se sama převlékat. Tatínek mlčky uklidil bačkůrky do police, pohladil ji po hlavě, pevně stiskl její drobnou ručku s modrým prstýnkem a vedl ji k autu před školkou. V něm seděla maminka s Honzíkem v náručí. Anička se k ní chtěla vrhnout, ale v poslední chvíli si všimla, že je uplakaná. „Maminko, stalo se něco Honzíkovi?“ zeptala se ustaraně Anička. Moc dobře věděla, že má maminka v poslední době největší starost o jejich mimino. „Ne, ne, Aničko, Honzík je v pořádku. Ale dědeček z Trnávky umřel.“ Přitiskla Aničku k sobě a kapesníkem si utírala oči, z kterých už zase tekly slzy. „Jak to že umřel? Vždyť mi slíbil, že spolu pojedeme do ZOO!“ nechápala Anička. „Přestalo mu ťukat srdíčko. Pan doktor říkal, že bylo dost porouchané,“ snažila se maminka Aničce vysvětlit, co je to smrt. „A když přestane pracovat srdíčko, znamená to, že člověk nebo i zvířátko umřou.“ „A já taky umřu?“ ptala se Anička dál. „Taky. Každý člověk jednou umře. Ale tvé srdíčko je mladé a zdravé a bude ještě dlouho, dlouho ťukat. Tak dlouho, až z tebe bude jednou maminka, pak babička a prababička a budeš mít děti, vnoučky a pravnoučky. Před sebou máš ještě dlouhý a zajímavý život,“ řekla maminka a pevně objala Aničku kolem ramen.
„Nasedat!“ začali vylézat na hřbety koní. Některým to šlo rychle, ale ti menší měli trochu problém. Zazněl další povel a první kůň se otočil zádí k dětem, vykročil k protilehlým vratům a ostatní koně ho následovali. Poslední dívčina v řadě si všimla malých udivených človíčků, trochu se v sedle otočila a s bičíkem v ruce jim vesele zamávala. Několik dětských rukou pozdrav opětovalo a Kája zakřičel: „Ahóóój!“ Paní učitelka někam odešla a pak se vrátila s šedovlasým pánem, který je pozval na prohlídku stájí. Sláma v kójích a seno ve žlabech voněly a bylo slyšet, jak koně zvolna a důkladně přežvykují. Malí návštěvníci šli pomalu středem dřevěné dlažby a bázlivě se rozhlíželi kolem. Zblízka se Aničce zdálo, že koně jsou obrovská zvířata velká jako slon. Dlouhé bílé ocasy jim sahaly téměř na zem a kopyta byla mnohem větší než její botasky. Všichni se hlasitě rozesmáli, když jeden z koní zvedl ocas a do slámy začaly padat velké bobky. Dozvěděli se, že v Kladrubech se chová vzácné plemeno bílých koní, kterým se říká starokladrubští bělouši. Tatínek je hřebec, maminka klisna a mládě je hříbě. Hříbátka se rodí černá a jak rostou, mění se jejich barva v bílou. „Stejné jako u malých labutí“ napadlo Aničku.
|