Domů Blog Báječný den pod psa

Ze života dospěláka

Počet návštěv

mod_vvisit_counterDnes16
mod_vvisit_counterVčera25
mod_vvisit_counterTento měsíc561
mod_vvisit_counterCelkem129852
Czech English Italian Polish Russian Spanish
Báječný den pod psa
blog

 Báječný den pod psa

Mailovou poštou mi přišlo pozvání z MŠ Rohožník, abych po letech znovu zavítala se svou knížkou na besedu - je totiž březen, měsíc knihy a školku dnes navštěvují nové ročníky. Hrozně se těším. Vím, že s dětmi prožiju báječný den a domů se budu vracet doslova se sluncem v duši...

Vstávám dřív, než zazvoní budík - musím se osprchovat, umýt vlasy a přestrojit se za jakžtakž elegantní spisovatelku. Od domu vyjíždím v černém veteránu po sedmé hodině. V zápětí mi sousedovic černá kočka kříží cestu. Nejsem pověrčivá, ale jsem ráda, že byla rychlejší. Doufám, že o půl deváté už budu ve školce otevírat knížku. Čekají na mě tři třídy natěšených budoucích čtenářů.

Plán cesty mám promyšlený a i horoskop na Seznamu slibuje, že se mám na co těšit. Drobný zádrhel přichází už v Týnci - rozkopaná silnice za mostem přes Labe a objížďka na Kutnou Horu. Čert ví proč, ale napadá mě, že přes Starý Kolín to bude kratší a s menším provozem. Nápady mívám skvělé, jenže za Starým Kolínem jsou spadlé závory snad deset minut a v Kolíně se situace opakuje podruhé! Ranní špička ve městě je fakt příšerná - doplazit se jen na první kruháč je dost stresující. Za městem se hustota dopravy i krevní tlak celkem normalizují, ale zase se musím krotit, aby ručička na tachometru nepřelezla stovku.

Újezd nad Lesy už nemá na začátku obce svůj původní název - jsem tedy v Praze. Zaparkuju hned po odbočení u obchodního centra a ke školce to beru zkratkou - letecká mapa v počítači je pro orientaci skvělá! Posledně jsem po sídlišti kroužila pro samé jednosměrky podobně jako bílá myš v laboratorním bludišti.

Učitelky mě srdečně vítají a nabízejí kávu. S úsměvem odmítám, chci začít v domluvený čas. Při třetí besedě mi začínají hlasivky vypovídat službu - evidentně jim chybí každodenní trénink - a zpěv ukolébavky se spíše podobá žabímu skřehotání. Paní ředitelka je přesto opravdu uznalá a vyplácí mi královský honorář. Ovšem největším oceněním je žadonění dětí, zda jim budu ještě číst další kapitoly na ložnici před spaním. Jsou zvědavé, jak příběh Aničky pokračuje...

V půl jedné školku opouštím podle očekávání - šťastná jako blecha. Odnáším si upřímnou dětskou pozornost, úsměv, pohlazení - dary, které za peníze nikde nekoupím. Slunce na obloze se usilovně snaží budit zdání jara. Na chodníku ještě mávám okatému Šimonovi na rozloučenou. Dnes jde domů po O a přesvědčil maminku, aby mu knížku koupila. Ranní trable jsou dávno zapomenutou historií. Startuju našeho obouchaného kombíka a mířím k domovu. V plánu mám zastávku v kolínském Futuru a nákupy pro radost.

Automatický strážce podzemního parkoviště mně ochotně vydá lístek a otevře závoru. Mám hlad jako vlk, takže hurá na pizzu. A hned potom do Rena - snad si nějaké lodičky od mé oblíbené firmy Bama vyberu. Bohužel společenskou obuv patrně nevyrábějí. Přesvědčím se k nákupu jiné značky a krabici odnáším do auta. Ještě stále v dobré náladě se vracím do prodejního centra a systematicky prohledávám nabídku všech butiků. Na modely pro náctileté jsem už trochu velká holka, takže na zítřejší ples půjdu nejspíš v pytli. Jenže pak se ocitnu v další prodejně obuvi a okamžitě vím, že první koupě se mi nevyvedla. No a co! Půjdu boty vrátit, to je přece normální. Omyl. V Renu tuhle praxi nevedou. Jedinou možností je prý převod peněz na zákaznickou kartu a v budoucnu si tam něco koupit. Co se dá dělat, beru! Další originální plastový průkaz ukládám do peněženky k ostatním exemplářům.

Natěšeně mířím ke konkurenci pro vyhlédnuté botičky z pravé kůže. To je snad zlý sen - mou velikost v regálu nemají! Tak to jsem v háji. Mé rozhodnutí, že bez bot neodejdu, intuitivně zaznamenala i prodavačka. Po půlhodině přehazování krabic a nekonečného zkoušení různých modelů odevzdaně ukazuju prstem na jeden pár: „Vezmu si tyhle!“ Nohy už baží po odpočinku, takže vítězí model na širším a středním podpatku – jehlovou nádheru nechám mladším.

Ještě musím proběhnout nemalý prostor s potravinami - doma v lednici straší mlsné návštěvníky už jenom hořčice, sádlo, marmeláda a poloprázdná sklenice s červenou řepou. Tašku s botami věším na ucho vozíku a bedlivě ji střežím, kdykoli se pro něco natahuju. Z četných hoaxů vím, jak se v obchodech rafinovaně krade, ale na mě si jen tak nepřijdou! U pokladny mě prodavačka upozorní, že nemám zvážené brambory a pošle mě chybu napravit. Nejraději bych je tam nechala, ale k obalované brokolici bych s rýží u manžela asi neuspěla. „Pohlídejte mi ty boty, prosím!“ žadonivě špitnu a ženu se k váze. Zákazníci za mnou mají jistotu, že zase stojí ve špatné frontě.

Chci zaplatit kartou, ovšem ne a ne ji najít. Cítím v zádech netrpělivé pohledy nakupujících. Prodavačka je kupodivu v pohodě, může se klidně napít. Propadám panice - snad jsem ji nenechala v prodejně obuvi? V zoufalství prohledávám i všechny kapsy. Mám ji! Ta úleva.

V podzemní garáži naházím nákup na zadní sedadlo a odvážím vozík na své místo. Vytáhnu minci a vracím se k autu. Něco mě přinutí otočit hlavu zpátky. Kristepane, nechala jsem na vozíku viset nenápadnou papírovou tašku a v ní mé nové boty! Asi mám andělíčka strážníčka - ale nadře se!

Spokojeně usednu za volant, připoutám se, přihlásím auto čidlem na přívěsku klíčů do nějakého sledovacího systému - jinak auto nenastartuje - vložím klíček, pootočím, počkám, až kontrolky žhavení zhasnou a startuju. Auto zaškvrčí a to je všechno. Druhý pokus, třetí, čtvrtý, naděje tiše umírá. „Zachovej klid! Nikomu nevolej! Katastrofa vypadá úplně jinak!“ úkoluju se v duchu a vědomě zhluboka dýchám. „To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám...“ v mozku mi šplouchá slavíkova motivační melodie. Vylézám z auta se suchou kaiserkou v ruce - jídlo přece uklidňuje - a vyhlížím řidiče sousedících aut. V kufru určitě vozíme propojovací kabely k baterii, takže svízelná situace musí mít řešení.

Po čtvrt hodině marného čekání parkuje o dvě místa vedle bílá dodávka. Nasadím psí oči, sepnu tlapky a blížím se k autu. Mladý muž snědé pleti za volantem stáhne okénko a já vyslovím svou prosbu o pomoc. „Chvíli počkejte, musím nejdřív něco vyřídit.“ Počkám, a ráda.

Z jeho řeči je zřejmé, že v Čechách se nenarodil. A to už se k němu blíží další snědý mladík s hnědou papírovou krabicí. Tipuju je na Rumuny. Že bych se připletla do obchodu drogové mafie? To by mi tak ještě scházelo.

Řidič vystupuje a omlouvá se, že je pár dní po operaci břicha a nesmí nic zvedat - snad to nebyl průstřel? Druhý mladík okamžitě pochopí situaci, vytáhne hbitě kabely z kufru a organizuje záchrannou akci. Mám otevřít kapotu motoru, ale to jsem nikdy nedělala a kde je ta zatracená páčka, netuším. On ovládá patrně mechanismy každé značky - možná vykrádá auta? Hydraulická vzpěra u kapoty taky nefunguje, ale rychle odhadl, k čemu je dřevěná tyč v kufru. „Nastartujte!“ To se mu lehce řekne - jenže já musím nejdřív ten křáp přihlásit do systému, vložit klíček, počkat, až zhasnou kontrolky, a teprve potom startovat. Škvrrrrrrrrr - a nic než ticho.

Gesty mi naznačuje, že to bude startér a ne baterka - výslovnost a česká slovní zásoba taky kulhá. Přesvědčuju ho, že problém s baterií nemáme poprvé. Těžké auto tedy sám vytlačí z řady - já jen točím volantem, který se ovšem v mžiku dokáže zamknout a kolečko přihlášení se do systému atd., atd. pokračuje. V dalším kroku autovrak přibližujeme k bílé dodávce. Blokuju hned dvě zaparkovaná auta - snad budou majitelé ještě nějaký čas nakupovat. Ochotný zachránce zručně připojuje kabely k oběma bateriím, zatímco kolega túruje motor svého vozu. Přihlásím se, počkám na zhasnutí kontrolek a otočím klíčkem. Zázrak se nekoná. Počítám do deseti a pokus opakuju. Uf - motor naskočil! Uklízím kabely a tyč a rozzářená vyslovuji tisíceré díky. Že budu jednou tolik vděčná imigrantům, bych dnes ráno neřekla ani za nic. Bohužel až doma mě napadne, že jsem jim měla darovat své „Brášky“ pro začínající čtenáře - nejlepší způsob, jak se zdokonalit v češtině.

Mé znovunabyté štěstí netrvá víc jak sto metrů. Parkovací automat mi po vložení lístku závoru nezvedá. Prý jsem překročila časový limit a mám zaplatit. Mačkám tlačítko obsluhy, doufajíc, že někdo přijde a dlužnou částku mu odevzdám. Lhostejný hlas z reproduktoru mi však doporučuje zaplatit u nějakého jiného automatu. Nemohu ani otevřít dveře, protože stojím těsně u toho protivného plechového strážce. Najíždím tedy čumákem až pod závoru, abych mohla vůbec vystoupit. Vypnutí motoru nepřipadá v úvahu - riskovat, že nenastartuju, v žádném případě nebudu. Opouštím odevzdaně otevřené auto i nové boty a v černém oblaku výfukových plynů dieselového motoru se řítím zpět do budovy. Žádná z oslovených prodavaček netuší, kde ten zpropadený, neosobní výběrčí poplatků vlastně stojí. Asociace s filmem Vratné láhve se přímo vnucuje. Mám pocit, jako bych se ocitla v cizí zemi, jejíž jazyk neovládám, potřebuju zavolat záchranku a tlumočník nikde. Ranní představa o báječném dnu a slunci v duši se podivně změnila v den pod psa. Za všechno může ta zatracená černá kočka!

Zmateně pobíhám sem a tam, v očích děs. Čas zběsile ubíhá a kolona čekajících aut u závor nepochybně roste. Přes špinavé zadní okno mého auta lze těžko poznat, že za volantem řidič chybí. Naštěstí nic na světě netrvá věčně a já se konečně s potvrzeným a zaevidovaným lístkem pro EET vracím. Ještěže neumím číst myšlenky a neslyším slova vyslovená ve všech čekajících plechovkách. Závora mě milostivě propouští na svobodu a já na vlastní kůži zažívám zlomek pocitů vězně Jiřího Kájínka.

Přibližně před rokem jsem se při výstupu na Adamovu horu povzbuzovala moudrou zkušeností cestovatelů, že zážitky nemusí být jen hezké, ale hlavně musí být silné. Pravda pravdoucí. Dnešní den se rozhodně nominuje do alba těch nezapomenutelných.

A poučení z krizového vývoje? Koupím si elektrokolo! S kolem podlezu každou závoru a i s vybitou baterií dojedu z Kolína domů za hodinu. Už teď se těším! Čeká mě ještě spousta báječných dnů...

Jaroslava Paštiková 1. 4. 2018

 
, Powered by Joomla!; Joomla templates by SG web hosting