Vždycky mě uchvacovaly interiéry, kterým vévodily obrovské knihovny. První vzpomínka na pokoj plný knih je z raného dětství – chodila jsem si hrát na faru s vnučkami pana faráře a k největším zážitkům patřila chvíle, kdy jsem se nenápadně zatoulala do pracovny - houpala jsem se v thonetovém křesle a užasle zírala na všechny obrovské a tajuplné hřbety knih.

A touha vědět co ukrývají, způsobila, že jsem se naučila číst ještě v předškolním věku. Když nám pak rodiče koupili novou knihovnu, do které postupně přibývaly knížky, vznášela jsem se štěstím v oblacích. Knížka jako dárek potěšila zvláště o Vánocích a nikdy pod stromečkem nechyběla.Dnes už ze své knihovny moc nejásám – stěhování, malování, vánoční úklid... jsou stresující chvíle. S věkem navíc řeším nerudovskou otázku „kam s nimi až jednou...

“Podzimní návštěvy veřejných knihoven v různých městech republiky mě ujistily, že jejich existence, s podporou státu a především zřizovatelů, je živým podhoubím pro vzdělanost mladé generace. Akce „Týden knihoven“, Den pro dětskou knihu 2010“, „Noc s Andersenem“ či „Celé Česko čte dětem“ jsou jen třešinkou na velkém dortu celoročního snažení knihovnic.

Pozvání knihoven na besedu jsou pro mne stále velkým svátkem. Setkávám se v nich se zajímavými ženami, jimž je práce koníčkem, a především s dětmi – školáky i předškoláky - dychtivými nových příběhů. Odnáším si radost a poznání, že noví čtenáři, navzdory škarohlídům, se stále rodí.
Knihovny totiž mají duši...